Městská knihovna Jablonec nad Nisou, p.o.
Vyhledávání
Soutěžte s námi
Aktuality
Akce
Anketa
Literární detektiv
Na září jsme pro literární detektivy připravili následující ukázku:
.
Promluvil jsem si se svou ženou Mary a znovu se vydal na moře. Pracoval jsem jako chirurg na různých lodích, cestoval do Východní i Západní Indie. Hodně jsem v tomto období četl a pozoroval zvyky a obyčeje mnoha lidí. Protože jsem požehnán vynikající pamětí, snadno jsem se také naučil jejich jazyky. Roku 1699 jsem přijal jmenování na Antilopu, s níž jsme 4. května vypluli z Bristolu směrem do Jižního moře. Naše cesta byla úspěšná až do chvíle, kdy nás severozápadně od Van Diemenovy země zastihla prudká bouře. Dne 5. listopadu byla naše loď vržena na skálu, o níž se rozlomila. Šest mužů z posádky, včetně mě, uniklo v záchranném člunu, ale brzy nás zaplavila velká vlna. Své společníky už jsem nikdy nespatřil a jsem přesvědčen, že oni i zbytek posádky zahynuli.
.
V srpnu jsme pátrali po Úspěšné smolařce Meg Cabotové:
.
A že to bylo fantastické. A že jsem si vůbec nemusela dělat starosti, jestli si to také užiju! Luke se o to postaral. Dokonce dvakrát.
„Už jsem se zmínil,“ spustí Luke, sotva nabere dech, „ že si myslím, že jsem do tebe zamilovaný?“
Směju se. Nemůžu si pomoct.
„Už jsem se zmínila,“ povídám, „ že je to vzájemné?“
„Musím přiznat, že se mi ulevilo...“ Nehýbá se a já také ne. Je moc příjemné tam jen tak stát. V mém případě sedět.
„Nejspíš bych ti taky měl říct,“ říká Luke, „že jsem se rozhodl jít do toho a začít studovat na Newyorské univerzitě, když už mě přijali.“
Zajímalo by mě, jestli slyší zrychlený tlukot mého srdce, třebaže se snažím tvářit jakoby nic.
„Nepovídej. To je legrace. Taky hodlám přesídlit do New Yorku.“
Luke se ke mně nakloní a čelem se opře o moje. „To je mi ale náhodička,“ utrousí s úsměvem.
Také se usmívám. „To bych řekla.“
O něco později ruku v ruce společně opouštíme vinný sklípek a právě včas, abychom byli přítomni krájení obřího svatebního dortu, který má několik vrstev.
První, kdo si nás všimne, je Agnes, a rozběhne se k nám s podnosem, na němž je šampaňské, a my si vezmeme sklenku a přihlížíme, jak se Vicky s Craigem navzájem krmí kousky dortu.
„Doufám, že si to teď nezačnou rozmazávat po obličeji,“ říkám. „To se mi nikdy nelíbilo.“
.
V prvním měsíci letních prázdnin jsme pátrali po Upíří kronice Petry Klabouchové :
.
,,Co to má znamenat, Lupusi? Co se to tu u všech netopýrů děje?'' zeptala se ho v myšlenkách opatrně Vampirie tak, aby ji Vlady, který právě zmizel v jídelním sále, nemohl zaslechnout. Múzák s Múzičkou mezitím pomalu, pomaličku vystrčili čumáčky z díry za schodištěm, chvějícími se fousky větřili, zda jim nehrozí žádné nebezpečí, a začali radostně skákat Juniorovi po nohou.
,,Sám nechápu, mladá paní. Od té doby,co se do hradu nastěhoval ten neznámý cizinec Pauli a vy jste odešla k Juniorově rodině, všechno jako by se zbláznilo,'' šeptal v myšlenkách Lupus a opatrně se rozhlížel kolem.
,,Mladý hrabě se změnil k nepoznání. Rozkazuje, ničí, uráží, trestá... Všichni z něj mají strach. A nebudu vám ani vyprávět, co ti dva provedli lady Pocholíně, která přijela na přání hraběte Drákuly XXIV. předevčírem, aby tu na všechno dohlédla...''
V tom dřevěné schodiště za jejich zády zaskřípalo. ,,No to jsem si mohl myslet, Lupusi, že tě zase načapu, jak si stěžuješ,'' zasyčel mezi bledými rty Pauli a zlověstně zapráskal bičíkem na koně, co držel v rukou. Kulhavým krokem sešel ze schodů až do vstupní haly. Pomalu a důstojně, jako by mu celý hrad už dávno patřil.
,,Přece byste mu nevěřili. Chudák starý, už to má v hlavě všechno popletené,'' usmál se, jemně sklonil hlavu a políbil Vampirii ruku na uvítanou jako pravý gentleman. Zdálo se jí to, nebo i v jeho očích docela malou chviličku zahlédla ten záhadný žlutavý odlesk?
.
V měsíci červnu jsme pátrali po Zatmění Stephenie Meyerové:
.
Zaslechla jsem Charlieho kroky, přicházel s dupáním, aby dal najevo svou obvyklou rozmrzelost z této návštěvy. Edward otevřel oči a spustil moji ruku, ale naše prsty zůstaly propletené.
„Dobrý večer, Charlie.“ Edward byl vždycky bezchybně zdvořilý, ačkoliv si to Charlie nezasloužil. Charlie jen něco zabručel a pak se tam postavil s rukama založenýma na prsou. Poslední dobou to s tím rodičovským dozorem opravdu přeháněl.
„Mám pro tebe další sadu přihlášek,“ oznámil mi Edward a zvedl tlustou hnědou obálku. Kolem malíčku měl jako prstýnek ovinutý pruh známek.
Zasténala jsem. Je možné, aby existovaly další vysoké školy, kam mě ještě nedonutil poslat přihlášku? A jak to, že se vždycky na poslední chvíli objeví ještě nějaký volný termín? Doba přijímacích řízení už byla přece za námi.
Usmál se, jako kdyby mi opravdu dokázal číst myšlenky. Musela jsem je mít vepsané ve tváři. „Na některých školách stále ještě přijímají přihlášky. A jinde jsou zase ochotni udělat výjimku.“
.
V květnu letošního roku jsme pátrali po 13 modrých kočkách Thomase Breziny:
.
Ředitelství divadla, ve kterém Dominik hrál, angažovalo paní, která měla na Čtyřku dohlížet. Jmenovala se Lucinda a byla to jedna z nejpříšernějších osob, s jakou kdy mladí detektivové přišli do styku.
Lucinda zacházela se čtyřmi přáteli jako s malými dětmi. A když se jí někdo zeptal na její práci, zakoulela teatrálně očima, sténala, funěla a vzdychala jako po stokilometrovém běhu: ,,Je to naprostá hrůza, dávat pozor na ta malá monstra. ''
V Las Vegas bylo všechno zvláštní. Například snídani jste si mohli dát v nákupní pasáži, kde to vypadalo jako ve starověkém Římě. Tina, Patti a Erik seděli v malé restauraci a pořádali tu nejneobvyklejší snídani, jakou kdy měli. Před nimi ležely talíře se směsí z opékaných brambor, míchaných vajec a špeku, dále obrovské oplatky s horami šlehačky, zmrzlina s čokoládovou polevou a navrch ovocný salát v polévkové míse.
Erik pomalu, s častým zajíkáním vyprávěl o svých včerejších zážitcích. Lucinda mu naštěstí nerozuměla ani slovo, protože mluvila jen anglicky. Krátila si čas tím, že si pilovala nehty odstraňovala starý lak a nanášela nový.
Tina s údivem naslouchala, bez jediného přerušení. Když Erik domluvil, zamnula si rozčileně špičku nosu. ..To je šílené, jednoduše šílené,'' opakovala stále znovu. ,,Ale vážně neřekl ten muž nic bližšího? CO udělal? KDO jsou jeho oběti?''
.
V dubnu 2010 jsme pátrali po knize Radka Johna Memento:
.
Že můj syn začal fetovat, jsem zjistila asi před třemi týdny. Chtěla jsem se obrátit na lékařskou pomoc. Dala jsem mu tenkrát ultimátum, že s tím skoncuje, jinak se půjdu poradit s nějakou vyšší instancí, co s ním mám dělat. Ale vůbec jsem nevěděla, kam jít. S kým konkrétně se stýkal, nevím. Jenom dcera mi řekla, že doma jednou našla Romana s kamarády a že to byl feťácký mejdan. Vrátila se tenkrát z práce, já byla na služební cestě. Tak jsme to zjistily. Jména lidí, kteří u nás byli, ale neznám. Hned jak jsem se dozvěděla,že fetuje, řekla jsem mu, že buď změní společnost, nebo nebude smět vycházet z bytu po setmění. Od patnáctých narozenin vloni v létě měl totiž povoleno chodit do kina od osmi. V takovém případě se vracel domů až v půl jedenácté, ale vždycky mi ukázal vstupenku. S kým chodil do toho kina konkrétně? Nevím.
.
Ukázku pro březen 2010 jsme vybrali ze Smrti krásných srnců Oty Pavla :
.
Rozhodl se jít dál, už nikdy se nepodívat na tu bílou chalupu, sbalit celtu, nářadí a jet domů beze všeho. Ale na začátku cestičky to přece jen nevydržel a otočil se.
Oči psa a člověka se střetly. Dívaly se na sebe dlouho, snad celý věk, světla v nich zhasínala a rozsvěcovala se, a co říkaly, to se nikdo nedoví, protože jsou oba mrtví, a i kdyby byli živí, nikdo by se to nedověděl, protože oni sami to stejně nevěděli. Snad nadávali na psí život, snad na židovský, ale to je všechno snad. Holan vstal, protáhl se a šel líně jako obyčejný převoznický pes za mým tatínkem, jako by mu odjakživa patřil. Na pěšince se změnil v toho vlka.
Můj tatínek šel po té uzounké stezce nad řekou ke stráni, kde byl na paše srnec, a před ním tři kroky kráčel Holan. Můj táta už podnikl různé hony, ale to bylo docela něco jiného, když střílel na honech a dával koncerty, neboť střílet se naučil v Africe, kde neměli co dělat a stříleli pořád.
.
V únoru 2010 jsme pátrali po knize Sarah Prineasové: Konyvran - čarodějův zloděj:
.
Došlo mi, že je to jeden z těch poskoků, kteří napadli Beneta a mne tam v průchodu. Ví, kdo jsem, že jsem to byl já, kdo ho proměnil v krysu?
Zvíře vylezlo na další schod, už bylo těsně pode mnou. A pak, se zavrčením a vyceněnými zuby, vyskočilo.
Když se vymrštilo, stočil jsem se na záda a vystřelil tlapkami proti němu. Zaklesli jsme se do sebe a s vrčením a syčením se skulili o dva schody níž. Švihl jsem tlapkou po krysím čenichu. Zvíře zaútočilo, ale já se přetočil, postavil se na všechny čtyři a uskočil mu z cesty. Ocas mi pošvihával sem tam a podrážděně jsem prskal.
Krysa po mně skočila a zakousla se mi ostrými zuby do boku, ale vyškubl jsem se a hryzl ji do ocasu. Chutnalo to hnusně. Krysa se obrátila, chtěla mě seknout prackou. Vypliv jsem ocas, skočil jí za záda, zaťal drápy do rudých očí a seskočil. Kvičící oslepená krysa couvla.
.
II. lednovou ukázkou byl úryvek z knihy Ericha Kästnera Emil a detektivové. Kästnerovy příběhy patří k prvním detektivkám pro děti na světe, autor za svou tvorbu pro ně získal mezinárodní Andersenovu cenu. Příběh o Emilovi má také svou novodobou filmovou podobu :
.
Vlak se právě rozjížděl. Emil ve spaní spadl z lavice a teď ležel na podlaze celý vyděšený. … Jen poznenáhlu se rozpomínal. Pravda, vždyť jede do Berlína! A ve vlaku usnul …
Levou rukou prohrabuje kapsu. Pravou omakává a mačká kabát zvnějšku. Marně: kapsa prázdná, peníze pryč! ....
Emil pláče pro peníze, pláče pro maminku. Kdo to nepochopí, tomu není popmoci, i kdyby byl jinak sebeudatnější kabrňák. Emil ví, jak se maminka celé měsíce plahočila, aby ušetřila těch sto čtyřicet marek pro babičku a mohla Emila poslat do Berlína. A jen se synáček usadí ve vlaku, hned se pěkně pohodlně opře do kouta, usne, dá si zdát bláznivý sen a nechá se takovým darebákem okrást o peníze. …
Vlak zastavil. Emil vyhlédl z okna a spatřil vysoko nad kolejemi nápis: ZOOLOGICKÁ ZAHRADA. Dvířka vagónů se otvírala, lidé vystupovali. Jiní už na ně čekali, aby je objali. …
Kam se poděl ten tvrďásek. …
Ano! Je to on! To je ten darebák! Bohudíky! To je Grundeis! Právě se prodírá kolem zřízenců vybírajících jízdenky a zdá se, že má hrozně na spěch. …
Nejraději by se byl za chlapem rozběhl, zastoupil mu cestu a obořil se na něho: „Dej sem peníze!“ Ale chlap nevypadal na to, že by jednoduše řekl: „Milerád, tady jsou. Já už to víckrát neudělám.“ Ne, tak prosté to není. Prozatím je nejdůležitější neztratit ho z očí.
.
První hledanou knihou v lednu 2010 byla Amélie, to je dobrý nápad? od Enyd Blyton:
.
Mandy protáhla dírkami kousek modré bavlnky a pověsila knoflík Brumlovi na krk. ,,Sluší mi?'' zeptal se. ,,Mám ho rovnou pod vousatou bradou, takže na něj nevidím, Mandy.''
,,Sluší ti náramně,'' řekla Mandy, která měla titěrného medvídka moc ráda. ,,Možná je to korálek, který vypadl z té velké krabice. Je opravdu hezký.''
Brumla se teď několik dnů cítil důležitý. Aby ne, s takovým krásným náhrdelníkem! Všichni mu říkali, jak moc mu to sluší.
Ale pak si malého medvídka všimla Amélie a okamžitě poznala modrý knoflík, který měl na krku.
,,Copak to máš?'' zeptala se a podívala se zblízka. ,,Ach, ty malý
ničemníku, to je přece můj modrý knoflík, můj ztracený modrý knoflík! Tys mi ho ukradl!''
,,To tedy neukradl,'' ohradil se rozzlobeně medvídek. ,,Jako kdybych snad byl nějaký zloděj! Není to žádný knoflík. Mandy říkala, že to je korálek, který vypadl z krabice. A je můj. Protože ho mám na krku.''
,,Vůbec není tvůj,'' rozhněvala se Amélie. ,, Jen se podívej – je stejný jako ostatní knoflíky na mých šatech. Já říkám, že jsi zloděj, Brumlo. Všichni přece věděli, že jsem ztratila knoflík, a tys to musel vědět taky!''
.
Poznali jste? Pak nám napište na: deti@knihovna.mestojablonec.cz !
.
Odměny pro literárního detektiva
.
.
První úspěšný literární detektiv bude o svém vítězství informován e-mailem na adresu, z které nám zaslal odpověď. Cenu si pak bude moci vyzvednout na oddělení pro děti a mládež.
.
